21.01.18

Rok v knihách - 2017

Co se týče přečtených knih, nebyl pro mě uplynulý rok zrovna hvězdný. Rozsáhlejší by byl seznam knih rozečtených nebo těch, které nejde přečíst najednou, takže si je dávkuju po malých částech. A úplně nejvíc prostoru by zabralo vyjmenovat knížky, které jsem si koupila. Přibývaly po kvantech, protože...to je prostě tolik zajímavého! Typický příklad je nějaká poměrně speciální knížka (třeba o metodě práce s traumatem), která mě hodně zajímá, ale v pražské knihovně mají jeden výtisk, který je zarezervován na dva roky dopředu. A když už objednávám, tak tam je další spousta zajímavých knih a nastává efekt sněhové koule. Co se dá dělat. Utěšuju se tím, že je to lepší než hromadit porcelánové zajíčky s přitroublým výrazem.

James Morley, James Phillips: Imaginace a její patologie. Pěkná sbírka příspěvků na téma imaginace od různých autorů. Najdete v ní opravdu rozmanité pohledy a přístupy, jak čistě teoretické, tak zcela praktické. Nejvíc mě zaujala myšlenka udržování dialektického napětí.

František Koukolík, Jana Drtilová: Vzpoura deprivantů. Na deprivanty jsem se těšila, ale byla jsem dost zklamaná a většinu četby taky nasraná. Protože výčet různých sociálních- a psychopatologií je to pěkný, ale autoři se v něm úplně ráchají a předestírají obraz společnosti, která je bezmocně odsouzena k tomu, aby ji různí "deprivanti" rozebrali na součástky. Nenavrhují ani náznak řešení, jak by se dal jimi předpovídaný vývoj zvrátit. Já prostě tohleto nihilistické konstatování, že svět se řítí do záhuby a "slušní lidé" tomu můžou tak maximálně angažovaně přihlížet naprosto nesnáším.

Rolf Sellin: Hypersenzitivní lidé mezi námi. Dle mého názoru hezky zpracovaná kniha o vysoké senzitivitě, která je srozumitelná, zajímavá a nezasekla se v triviálním přístupu typickém pro řadu svépomocných příruček. Hodně se zabývá hranicemi každého člověka. Objevila jsem v ní pro mě zajímavý přístup, že hranice není třeba stanovit (nikdy jsem si nebyla jistá, kam přesně bych si ty hranice měla stanovit), ale vypátrat, kde je mám, a potom s nimi podle situace posouvat. To mi dává smysl.

Robert Oxnam: Rostříštěná mysl. Vyprávění člověka, který trpí mnohočetnou poruchou osobnosti. Je to vyprávění, které se mi zdá upřímné, opravdové a hodně zajímavé, i když často hodně smutné. Myslím si, že je psané tak, že může hodně přinést i lidem, kteří nepracují v oboru duševních nemocí.

Douglas Adams: Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho. Občas potřebuju propláchnout si hlavu něčím vtipným a chytrým. Zrovna teď stahuju seriál, který podle knížky natočili.

Alice Millerová: Nesmíš si povšimnout. Variace na téma ráje - realita dětství a dogmata psychoanalýzy. Tuhle knihu považuju pro sebe za dost zásadní. Zaobírá se tím, co se děje v dětství z pohledu dítěte, jak vnímá různé výchovné postupy, které jsou místy až na hraně lidského přístupu a k dopělým bychom si nic takového nedovolili. Všímá si, že psychoanalytický přístup ale dopad některých událostí z dětství vůbec nereflektuje a vpodstatě přenáší vinu za některé symptomy z dospělých na dětskou sexualitu a pudy, což není nepodobné prvotnímu hříchu. To co tu píšu je hodně ve zkratce a dost možná to reflektuje jenom můj pohled na text, každopádně mě kniha přinutila hodně přemýšlet a dost možná byla jedním ze zásadních hybatelů mého příklonu k dětstké psychiatrii.

Pasi Ilmari Jäskelläinen: Magický průvodce městem pod pahorkem. To je prostě další podivná věc od tohoto autora, místy i dost úchylná, ale ne tak moc, že by to bylo k nečtení. Nevěděla jsem, čí jsem, když jsem to četla. Literární spolek Laury Sněžné se mi ale líbil víc.

Evžen Boček: Aristokratka na koni. Boží, přijde mi, že autor chytil po slabším druhém díle znovu dech.

Nick Cave: Smrt Zajdy Munroa. Těžko se popisuje, co je vlastně tahle kniha zač. Je to sprostá prasárna, ale vyprávěná takovým způsobem a prodchnutá takovým množstvím tragédie, že jsem měla pocit, že žiju uvnitř toho příběhu. To se mi moc často nestává. Čtení mě dost bavilo.

Patti Smith: Just kids. Dostávám se k mojí hvězdě uplynulého roku, Patti Smith, a prostému, ale sugestivnímu vyprávění z jejího života. Několik týdnů jsem pomalu poeticky plynula s ní a těžko jsem se loučila. Láska na první přečtení.

Patti Smith: M train. Viz výše.

Terry Pratchett: Čarodějky na cestách. Přehled manipulativních technik všech čarodějek je super.

Mějte se v novém roce hezky a čtěte! (Já budu)


17.01.18

Lišejník je král!

Kravnu sama v lese při focení lišejníků...napadá mě, proč takové věci dělám...přemýšlím...nemám tušení...jdu dál.

Duše má prostě občas svoje vlastní způsoby.









09.01.18

The lunatic is in my head

Jsem unavená. Jsem pomalá. Tak pomalá, že jenom vypravit se na oběd mi zabere půl hodiny. Můj pracovní drive odešel do kytek (asi spí v těch přebujelých pokojovkách, které žijí tady na oddělení). Dostala jsem se do fáze nutkavého odpočinku.


V neděli skončil jeden z nejbláznivějších týdnů mého života. Začal dvoudenní víkendovou službou, hraním Dixitu a slavením příchodu nového roku v práci. Nejlepší silvestr za poslední roky. Pokračoval štěkajícím Kubáncem, přechodem na nové, poklidné oddělení a smrtí kolegy, kterého jsem měla ráda (a se kterým jsem slavila ten silvestr). Skončil intenzivním výcvikovým víkendem a pochybováním o vlastní schopnosti úsudku, které způsobilo čtení knihy o následcích vysoce nepravděpodobných odálostí. Nehlídaná levá hemisféra u mě vždycky způsobila mnohem víc škod než užitku. A asi nejen u mě.

V důsledku toho všeho mám takovou nijakou náladu. Občas mě přepadnou různě dlouhé úseky ospalé melancholie a smutku. Mám rýmu a bolehlav, většina pacientů trpí norovirovým průjmem, takže jestli ho dostanu taky, tak ve středu do služby. Venku je buď monotónní šedobílo nebo monotóní černooranžovo.

S přelomem roku jsem padla do temné noci duše, myslela jsem, že mi v ní výcvik trochu pomůže (nevěděla jsem teda jak)...výsledek je, že jsem do té temné noc zabředla ještě víc. Tak co s tím teď. Lidi mě znervozňují a slupka takzvané reality je nebezpečně tenká. 

Začala jsem běhat, protože to je pro mě asi jediný způsob, jak se dostat trochu do formy, ale prozatímní výsledek je pouze ten, že mám neustále hrozný hlad a pořád bych něco jedla. Což je kontraproduktivní.

Přes to všechno si to vlastně určitým divným způsobem užívám. Přijde mi důležité dát váhu i těm na první pohled monotónním a šedým odstínům svého života.

Přišel čas na Pink Floydy. Jsem do nich blázen od té doby, kdy brácha pustil před dvěma lety k pečení vánočních perníčků album Animals. Půl roku jsme pak neposlouchali skoro nic jiného. Po státnicích moje potřeba jejich hudby pomalu odezněla, a teď...je to tu.

Písničky od Pink Floydu totiž nejsou jen tak ledajaké písničky. Hrají na všechny struny mojí existence. Berou mě s sebou a mění mě.

Chtěla bych zase fotit hezky. Ten instagram mě úpně zkazil.


04.01.18

Šedomodrá

Došlo mi palivo uprostřed cesty přes poušť
Sedím na kraji cesty a klidně sleduju hvězdy
Vkrádá se zima
Když do života sáhne smrt
Je to vždycky zvláštní
Pokaždé jinak.

Okolnosti zasáhly
Zařadily zpátečku a
(metaforicky)
mě poslaly o desítky let v čase nazpět
Tam, kde dny plynou úplně jinak než v první linii
Tam, kde jsou cíle menší
Méně zřejmé.

Slyším hlasy z kuřárny
Vidím proti obloze pařátovité větve kaštanů čekající na jaro
Zařadím úsporný mód a připojím se na nabíjení.

Bylo načase.

poslední větrná noc starého roku

ze služby...když byl klid



30.12.17

Bílá a černá (barvy, ale ne dny)

Černobílé fotky mají v sobě cosi stylového. Pozvednou kompozici, texturu, ukážou pohled jinak, než jaký by se mohl zdát.

V prosinci proběhla na facebooku výzva - každý den jeden černobílý pohled z tvého života, žádní lidé, žádná slova, žádné vysvětlování. Zapojila jsem se s radostí.

Jen bych ráda přidala nějaká ta slova.


Záclonka na okně zrekonstruovaného statku, ve kterém jsem spolu s dalšími ženami cvičila po čtyři víkendy v roce jógu. Venku mrzlo, na rybníčku na návsi byl led a na ztuhlé zemi ležely droboučké vločky vzniklé z vymrzlé mlhy. Měsíc byl přesně v půli a my jsme si půjčily teplomet, takže nám projednou nebyla v noci zima.


Eukalyptová snítka z kytice, kterou mi dal Ondra k našemu pětiletému výročí. Černobílá je super, ale barevná je tak krásná, i po usušení - jemně zelená, strorůžová, smetanová a tmavě žlutá.


Z Budapešti jsme si přivezli věnec chillipapriček, který vypadá jako zubatý náhrdelník barbarského náčelníka. Jsou tmavě rudé a pálí rovněž barbarsky, zvlášť, když se to s nimi přežene.


Světlá a temná strana alkoholu, které reprezetují Eierlikörpunsch a Glühwein z drážďanského vánočního trhu. V Drážďanech se mi trhy líbily asi nejvíc ze všech německých měst, doporučuju!. Taky jsem si tam koupila ultrateplou skřítkovskou čepici z konopné vlny. Od té doby, co jsem leprikon jsou některé věci mnohem jednodušší.


Strom odrážející se v okně hotelu Hilton v chrámovém okrsku v Budapešti. Socialistický realismus vedle gotiky, oboje si navzájem sluší.


Zespodu do zvonků se dívám...větve proti obloze jsou (skoro) vždycky sázka na jistotu
.

Adventní Bohnice...Před secesním kostelem Sv. Václava vidíte vánoční stromeček. Foceno cestou z předávání služby.