18.04.18

Ožívám.



Mám to s přírodou dobře synchronizovaný. 


Zatím nemám slov.


Ale v obrazech se vyjadřovat můžu. 



13.03.18

Změna programu vyhrazena

Jsem nemocná. Vzala jsem si sickday a povaluju se v posteli s přímým, sluncem ozářeným výhledem na haldy oblečení, které pokrývají většinu vyvýšených ploch v našem bytu. Na podlahu oblečení naštěstí zatím ještě nedoteklo a skříň je ve výrobě.
V tuhle chvíli si myslím, že důvodem mojí pracovní neschopnosti není ani tak viroza (i když i ta měla svůj podíl a ten únik do odpočinku mi umožnila), jako spíš důsledky mé počínající individuální psychoterapie. Chtěla jsem tam začít mluvit úplně o něčem jiném, ale po prvních pěti větách jsem se dostala k rodině a tam jsem už zůstala. Bylo a je mi jasné, že domov a rodina jsou místa, kde mám šrámů a zahnisaných zranění úplně nejvíc a bude třeba se do toho pustit. Ale. Proč teď? Cožpak nemám svých starostí dost? (Očividně jich mám právě tak akorát, aby se k nim ještě mohla začít šťourat ve starých programech a objevovat, jak na mě působí.sakra.fakt.na.každým.kroku!)

Sedím v posteli obložená peřinami a trpím jak zvíře. Ne však po fyzické stránce. V přímém přenosu pozoruju boj mezi sebou a svojí mámou, která už je mimochodem skoro 4 roky po smrti. Normálně bych jela zcela klidně za sebe a koukala na ten bordel až do aleluja, ale jak se při terapii dostaly moje leta (zvenčí) budované struktury blíž k povrchu, nastává konflikt.
Moje tělo, moje hlava a všechna logika věci tvrdí, že jsem si vzala sickday proto, abych si odpočinula, poslouchala svoje tělo, jestli mu je dobře nebo ne, a chovala se podle toho.
Ta druhá část, introjekt, zcela efektivní a odlidštěný program, který pracuje nezávisle na situaci, mě častuje palbou pronášenou s takovým despektem, se kterým by nemluvila ani o Kajínkovi (protože Kajínek je hajzl ať už to udělal nebo ne, ale o tobě jsem si, holčičko, myslela, že by z tebe mohl vyrůst slušnej člověk!): jen se na to podívej, jak můžeš žít v takovým bordelu, je mi z tebe nablití, okamžitě se seber a běž to uklidit, tak blbě ti neni abys tohle nezvládla!!!
Nejde o to, že ten bordel není nijak extrémní, že nemá smysl se moc snažit, protože bez skříně pro ty věci stejně nemáme úložné prostory, že to tady leží už pěkných pár dní, takže to jeden dva dny navíc sotva změní; koukej se zvednout a udělat pořádek!

Je dost zajímavé to sledovat, a taky dost náročné, zcela fyzicky se mi z toho, co se ze mě vynořuje, točí hlava. Nevědomost je v krátkodobém horizontu velmi pohodlná. Člověk prostě dělá to, co musí, nepřemýšlí nad tím, ani neví, že musí, prostě to tak je, nejde to jinak. Vědomí toho, co se ve mě děje naopak přináší možnost volby, zpočátku bere energii, když dochází ke konfliktům mezi různými nekompatibilními částmi a programy v psychice, ale ve výsledku vede ke svobodě.

Jako dobrá metoda vypořádávání se s rodinnými "poklady" mi teď funguje probírání a uspořádávání starých fotek

Napsáno koncem února, v době, kdy jsem měla pocit, že mě všechny ty věci kolem mě a ve mě nadobro udolají. Teď se cítím mnohem líp, mnohem svobodněji.



24.02.18

Trocha toho snesitelného pražského kýče

Hodně lidí kolem mě s nadějí a silami v koncích čeká na jaro, ale já se beze studu přiznávám, že se mi tohle počasí líbí. Nevadí mi zima, vadí mi nedostatek světla. Takovéhle jasné slunečné dny mi vyhovují, protože si můžu užít poledního slunce, aniž bych se potila, potřebovala sluneční brýle (které nemám) nebo musela nutkavě přebíhat od stínu ke stínu. Další výhoda dnešního dne byla, že mi nezteplalo pivo zakoupené na náplavce, ačkoliv jsem jej pila asi 3/4 hodiny. To, že mi ke kelímku skoro přimrzly ruce už tak fajn nebylo, ale celkově to byl dneska nádherný zářivě pastelový den.



Trochu teď měním vztah k práci. Začíná mi být jasné, že jet na 100-120%, místy i na 150, je dlouhodobě neudržitelné (surprise, surprise, každému kolem sebe bych za takové zjištění velmi neterapeuticky věnovala lehce nadnesený křivý úsměv, ale pro mě vždycky musela platit jiná měřítka, než pro okolí, že.). Zpočátku spíše z nutnosti, ale postupně s čím dál větším potěšením, si ordinuju volné dny, kdy trávím čas jenom sama se sebou. Chybělo mi to.


Další mě čeká v týdnu jako volno po službě. Plánuju jít na psychoterapii, k lékaři a koupit v Zahradě na niti vázičku na rychlení cibulovin. To bude teprve předjaří!
Terapie je mimochodem docela nářez, a přitom to celé vypadá poměrně nevinně. Ale o tom někdy příště...

večer ve vlastní společnosti

13.02.18

Budapešť

Pozdě, ale přece. Je to už pár měsíců, co jsme navštívili Budapešť, ale v myšlenkách se k tomu výletů pořád vracím.
Budapešťský genius loci ve mě zanechal zcela zvláštní dojem.



Dojem kdysi velké slávy a pompéznosti, která už je dávno passé, ale je cítit na každém kroku jako pomalu mizející nádech drahého parfému.
A zároveň dojem přítomnosti v současnosti. Jako by se město a jeho lidé nestyděli za jizvy, které na nich zanechaly uplynulé roky. Nezakrývají je, nechávají žít vedle sebe honosné i ošuntělé domy a zákoutí.


Dřív mě můj nos dost děsit. Ale už jsem se s ním zkamarádila :)




Ve formě ruinpubů - velmi specifických podniků sídlících v rozpadajících se činžácích - nechávají ožívat staré domy.


Já myslím, že bych se do ruinpubu docela hodila

stejně jako tihle dva kočičáci


Našli jsme tu všechno; honosnost, punk i nostalgii, tisíce soch různých více či méně zapomenutelných činitelů, tržiště, papričky, spousty mostů a památníků a kouzelně opuštěné parky.



Taky nemůžu zapomenout na koupání v otevřeném termálním bazénu po setmění a ty prosvícené páry, které vzlínaly z hladiny...mezi páry, které si fotili líbací selfíčka uprostřed bazénu. Oni si vezmou ajfoun do termálního bazénu, věřili byste tomu! (kdyby se aspoň snažili o umění, ale tohle je fakt dekadence nejhoršího kalibru). My jsme telefondo bazénu nebrali. Takže žádné fotky par a párů nemám.