16.07.17

Potřebuju dovolenou na zotavení se z dovolené!

Nakládání s dovolenou a volným časem vůbec - když už pracuju - je pro mě zcela nový oříšek. Byla jsem zvyklá se v době "dovolené" docela přepínat, s tím, že jsem se potom někdy dospala, doležela a vykoukala do blba do sytosti. Krátkodobě jde sáhnout do rezerv a tvářit se jako by nic. Jenže rezervy nejsou bezedné. A teď...po roce v pracovním procesu a velkých životních posunech včetně změny práce a dvou stěhování, po jedné kratší (přírodně-socializační, kde jsem se setkala s velkou spoustou lidí, což mě baví, ale velmi vyčerpává) a jedné delší (horské, sice jen ve čtyřech lidech, ale zato fyzicky velmi náročné) dovolené se cítím tak, že bych potřebovala další dovolenou. Jsem nedoodpočinutá.
Jenže dnů k uvolnění se z práce je omezený počet, takže bych je přece měla nějak smysluplně využít! Ale co je to smysluplně? Vyvstává tu nutnost zařazení cíleného povalování, flákání se, zkrátka vědomého lenošení do každodenního programu. Je to pro mě docela náročné, protože dost velká část mého života se odehrávala ve znamení boje mého okolí proti mé vrozené odpočívavosti. Problém byl hlavně v motivaci. Spousta věcí mi byla šumák, co bych se namáhala, můj nápad to nebyl. A když se mi konečně začalo chtít se angažovat ve svém životě (protože je už můj, žejo), stane se tohle. Najednou civím unavená a spavá a s hlavou třeštící nutkavými myšlenkami z okénka vlaku jedoucího poetickým večerem a nedokážu ani věnovat pozornost té pohybující se nádheře venku. A nebylo to poprvé.

(Pokud by se vám zdálo, že ve svých úvahách často zmiňuju vlak, tak jo, jízda vlakem je takový můj čas jenom pro mě, mám ji moc ráda a dost často mě tam napadne něco převratného. V rámci možností.)

A pak už není místo se vymlouvat na okolnosti a zlej svět, kterej mi nakládá...musela jsem si uvědomit, že pokud budu trvat na stihnutí všeho co chci a co bych měla, už se v životě nevyspím a do pár let skončím v lepším případě jako zombík z béčkového hororu, v horším případě neurotický uzlíček nervů, který svaluje zodpovědnost na ostatní.

Takže znovu, jinak.

Nohy nahoru.

Režim odpočinek aktivován.



13.07.17

V novém

Už přes měsíc, ale do toho přišla dovolená, akce, svátky...však víme. Dost mě překvapilo, jak rychle se mi sem přesídlil pocit doma.

Když bydlí kytky a knížky, bydlíme i my. A kytek stále přibývá...



04.07.17

Poezie všedního dne

Moje nejoblíbenější letní aktivita je loudání se a pozorování okolí. Však taky je co pozorovat. Pro mě je léto zelené, modré a bílé. Barvy trochu vyblednou a stanou se pastelovými. Pohled je jako přes filtr, který přináší romantiku zidealizovaných časů. Nad krajinou plynou kopečkovité mráčky jako auta popojíždějící v nekonečně široké a dlouhé koloně nebeské dálnice. Kdo ví, kam jedou, i mraky se musí někde rekreovat. Nad cílovou destinací vyprší a započne jejich turistická cesta k moři. Cestou nebo v cíli se vypaří a tak stále dokola.

Ačkoliv mám poslední dobou snahu (a úspěšnou!) zůstávat v přítomném okamžiku, teď se mi přestavivost rozbíhá a domýšlí příběhy. Nechávám ji. Příběhy polehaných trav, ztracených předmětů, lidí lenošících na chatách. Kdo jsou? Koho čekají večer na návštěvu? Jsou spolu spokojení? Budou dneska grilovat?

Včera jsem byla na koncertě impresionistů v secesním sále a mám po dlouhé době úplně jiný dojem z poslechu hudby, protože jsem úplně jinak poslouchala. Dřív jsem se snažila vnímat všechno naráz, a k tomu jsem záviděla hudebníkům jejich um a disciplinovanost a představovala si, kolik odříkání a utrpení musí za jejich uměním stát (protože za mým neuměním stálo). Tentokrát jsem vnímala hudbu jako celek, nechala jsem k sobě proniknout jen to, co proniknout mělo. Hodně tónů uteklo, někdy celé pasáže, místy jsem měla opravdu strach, do čeho jsem se to pustila a jestli budu z koncertu něco mít. Měla jsem. Zůstal dojem krajiny, různorodé a krásné, krajiny plynoucí pořád dál.

Stejně jako poplyne dneska odpoledne krajina za okny vlaku, který nás s Ondrou vyveze na malý letní vandr. Natáhnu si nohy a budu pozorovat stíny mráčků na zrajícím obylí. A možná stíny nebudou. Když kouknu z okna, obloha je bílošedá a za střešním oknem se jemně komíhají tmavozelené dubové větve. Sedím na místě, kde tečou příběhy lidských životů, rozvíjejí se a zavíjejí, je to dobré místo na léto. Tedy alespoň pro mě.

17.05.17

Origami workshop v papírnictví Kaš-mi-daš

Na malebném místě pod Nuselskými schody v Praze se nachází stylové papírnictví Kaš-mi-daš. Pokud chcete utratit výplatu za papírnické zboží v obchodě, kde můžete vykoupit půlku prodejny, protože se vám tam líbí úplně všchno, tohle je to správné místo. Anebo, i když se úplně nepotřebujete zbavit horentní sumy peněz, vždycky tu najdete nějakou malou nezbytnost, sešity, které jinde nemají, či naprosto báječná přáníčka, jste tu správně. (Nebo tady - eshop).



Sympatické a šikovné slečny z kaš-mi-daš pořádají v mezaninu papírnictví čas od času workshop. 8.5. jsem měla tu čest tady učit skládat origami. Sešly jsme se v deštivém nedělním podvečeru, jako stvořeném pro hrátky s papírem. Chvíli jsme si povídaly a pak jsme se vrhly na brčálově zelené papíry připravené pro nácvik.


V pozadí visí obrázky Ester Starling, jejíž výstava v papírnictví právě probíhá.


Na programu byly dvě skládanky a náušnice z nich - jeřábci a parníčci. Začaly jsme s většími papíry (cca 10x10 cm) a postupně zmenšovaly. Jak jsem předváděla a předváděla, holky skládaly a výsledné modely byly menší a menší, došlo mi několik věcí.

Už jsem úplně zapomněla, jaké to je vzít do rukou něco poprvé a začít. Jak těžké. Snažíte se,děláte, co můžete s vidinou stejného výtvoru, jaký před vašima očima lektorka právě s lehkostí stvořila. A...je to křivé a umatlané. Perfekcionismus dostává na frak.

Vzpoměla jsem si, jak to u mě s prvními kusy origami nebyla žádná sláva. Jak jsem zápasila s kreslenými diagramy, protože si prostě nedokážu zapamatovat, co která přerušovaná čára znamená. Pak jsem objevila tutorialy na youtube. Je mnohem snazší napodobovat nějaký pohyb, který vidíte, než když vám jej někdo popisuje.


Jak jsem byla levá s kleštěmi na ohýbání drátků, než jsem to dostala do ruky a vychytala si, jak moc musím co zmáčknout nebo otočit.

Zjistila jsem, že na vysvětlování skládacích postupů mi chybí vhodná slova. Musela jsem si zavést a ozkoušet různé obraty, často vymýšlet nová slovní spojení, protože ty ze psaných popisů zní vyslovené příšerně šroubovaně. Olámat si jazyk, jak říkali na Lince bezpečí. Naučit se mluvit o tématu, o kterém se normálně nemluví (z různých důvodů. Třeba že vás to nikdy nenapadlo o něm mluvit).

Chvílemi se o mě pokoušela silná úzkost z toho, že se to třeba někdo nenaučí, že to nedokážu dobře vysvětlit a dotyčná kvůli mé neschopnosti odejde s traumatem a bez náušnic.

Všechny zúčastněné odvedly obrovský kus práce. Za poměrně krátkou dobu cca tří hodin se zvládly naučit skládat dva druhy origami, zminimalizovat je do rozměrů, o kterých normální člověk ani nepřemýšlí, složit je moc pěkně načisto ze vzorovaných papírů a ještě si k nim samy přidělat veškeré komponenty. Plus vydržely moje lektorovací poprvé bez závažných následků.

Máte můj nehynoucí obdiv, dámy!


15.05.17

o k a m ž i k y

Čas se zpomaluje a já jsem v něm uvízla jako v bažině z medu
Ruce a nohy jsou těžké a pomalé, chce se mi jenom být
Viset v pavučině časoprostoru a sledovat tělesa, jak kolem mě frčí po zakřivených drahách
Tohle se někdy děje, když přicházejí změny, události, které mění směr
- čas musí zpomalit, aby se do něj všechno vešlo.
Aby se tomu mohla věnovat náležitá pozornost
Na jeden den jsem se vzdala kontroly a dostala za to jiný modus žití
Jeden okamžik za druhým
Polibek pod sakurou
Procházku po hřbitově mezi tolika uzavřenými příběhy
Hřbitov je trochu jako knihovna
A jeho mrtví jako knihy, jejichž čas už pominul.