Mám teď takový období. Spací.

 A povalovací.

V minulém měsíci prodělala naše domácnost velký skok vpřed a plavně vplula do moderní doby. Během jednoho týdne se objevil nově internet (to se dalo, v práci mi nefunguje jenom facebook, bez kterého je život častokrát příjemnější). Příbory (trochu horší, ale se třemi vidličkami a jednou lžící jsme dokázali týdny plnohodnotně jíst). A světla (naštěstí jsme se stěhovali v době, kdy bylo vidět nejdéle z celého roku a dýl jak do setmění jsme stejně málokdy vydrželi).

Internet používám zejména k nahrávání fotek a stahování Vražed v Midsomeru. Světlo zatím moc ne, protože zrovna neponocujem. Vlastně toho ani moc neděláme. Povalujeme se u zmíněného seriálu. Vaříme a jíme. Ondra mi ukázal film Jízda, který se mě velmi příjemně dotknul - protože byl úplně stejně flákací a absurdní jako moje nálada.

Konečně, konečně odpočívám. Začátkem léta jsem se místy podivovala, proč mě všechno stojí tolik sil a místy jsem se sama sobě ani nedivila, že tomu tak je. Když si čtu svoje deníkové zápisy z minulého roku, divím se, že jsem vůbec vydržela tak dlouho v tak zachovalém stavu. Všechny změny proběhly z vnějšího pohledu víceméně hladce, ale emocionální vypětí bylo strašlivé. Když si to čtu...uf. Bude mi trvat nějakou dobu než to všechno zpracuju, ideálně předtím, než přijde nová vlna dojmů. (Idealista).

Totiž...být zodpovědně (hyper)senzitivním introvertem není vůbec snadná věc. Mám ráda lidi. Fascinují mě. Když s nimi chci být nějak pořádně v konaktu, musím je pořádně pozorovat abych se na ně nějak naladila a neplkala si jen tak do prázdna. (Nedělám to nijak vědomě, jenom popisuju svoje vnitřní pochody pro účel porozumění z vnějšku.)

Ovšem pozorování dá dost práce. A když chce člověk pozorovat pořádně, sežere to hodně energie. Vnímání přítomného okamžiku je mi vlastní od mala, ale paradoxně jsem se ho musela nedávno znovu učit, protože jsem se ve jménu efektivity od přítomnosti zcela odstřihla. Přítomnost rozptyluje od takzvaných důležitých činností všeho druhu, zvláště když máte k tomu poruchu pozornosti (neboli citlivost ke všemu, co se v tu chvíli děje, ne jen k tomu, co je někým označeno za důležité). Když teď vědomě redukuju činnosti, zjišťuju, jak moc přes míru jsem jela, už od mala. Věnování pozormosti přítomnosti je hodně náročné, ale málokdo jej je schopen docenit, protože na první pohled není efektivní.

Asi ani na druhý nebo třetí, ale důležité věci nemusejí být jenom efektivní v ekonomickém slova smyslu.